Tato obec vznikla
po roce 1329. Do vydání Tolerančního patentu v roce 1781 se tu v
Medunově stodole tajně konaly evangelické bohoslužby.
Další
informace o vsi Liboměřice pocházejí z r. 1547. V době poddanství byly
Liboměřice sídlem rychty, po roce 1848 patřily k politické obci
Licibořice. Obce náležela také k újezdu bojanskému a s ním klášteru
vilemovskému. Při dělení zboží Ohebského r. 1564 mezi syny Zikmunda Robohápa ze
Suché, Václava a Albrechta je Samařov zmiňován jménem Zamarov a Nové
Lhotice jako Německé Lhotice, později jako Lhota Německá. První zmínky
o Samařově pocházejí z roku 1567, Nových Lhoticích z r. 1329 a
Pohořalce z r. 1739. V roce 1833 bylo v Liboměřicích 144 obyvatel a
stejně popisných čísel, na Pohořalce bylo 40 obyvatel.
Mezi Liboměřicemi a Křižanovicemi byl založen v
roce 1864 evangelický hřbitov, ale pohřbívalo se tam jen do roku 1871.
Protože všechny hřbitovy musely být obezděny, nový evangelický hřbitov
byl udělán v Hradišti. Roku 1897 hořelo v Liboměřicích u Medunu čp. 17,
velkou zásluhu při hasení požáru měli Licibořičtí hasiči (v té době
měli jediný v okolí hasičskou stříkačku). Z
roku 1900 jsou první písemné zmínky o místním sboru dobrovolných hasičů. Rozlehlá obce Licibořická byla rozdělena
usnesením zemského výboru v Praze ze dne 15. února 1910 ve čtyři
samostatné politické obce: Licibořice, Deblov, Křižanovice, Liboměřice. V
roce 1927 vyhořela část
Liboměřic Fajmonovi, Novákovi, Korečkovi a Kubantovi. V dobách
komunismu byli Liboměřice střediskovou obcí, budova obecního úřadu,
hasičské zbrojnice a hospoda s
obchodem byly
postaveny v 7o. letech. Rybník na návsi byl vybagrován v r. 1977.
V roce 1989 se obce Liboměřice, Licibořice a Křižanovice osamostatnily.
Po roce 1990 pokračuje vývoj obce, vybudováním sportovního hřiště, dvou
obecních bytů, nové zděné čekárny, opravou chodníků a opravou osvětlení. Na
výstavbu dvou zvoňiček přispěl Mikroregion "Centrum Železných hor" a
obchvat (biokoridor) okolo Liboměřic byl budován za přispění Evropské
Unie.